Axiomy, z nichž vycházím:
Pokud něco vyrobím, je to můj majetek, pokud neurčí smlouvy, které jsem
podepsal, něco jiného.
Mám neomezené právo určit, jak bude můj majetek používám, šířen a
používán, pokud se toho práva dobrovolně nezbavím.
Můžu si najmout kohokoliv, aby moje právo vymáhal a nikdo nemá právo mě
nutit nebo mi bránit v tom, abych si takového zástupce (ne)vybral.
Krádež je neoprávněné přemístění, používání nebo sdílení majetku
v rozporu se smlouvou nebo bez smlouvy jako celku.
Pokud si do smlouvy dám pokutu třeba bilion za každé neoprávněné
sdílení, pokud druhá strana na smlouvu přistoupí, je vše v pořádku a
měla by zaplatit.
Autoři něco natočili. Část svých práv postoupili distributorům (ti film šíří do kin, televizí, po DVD) a ti za to platí autorům podíl. Sdílí oprávněně a podle smlouvy. Pokud smlouvu poruší, musí platit nemalou pokutu. Další část svých práv delegovali na firmy, které chrání autorská práva. Tyto firmy kontrolují reprodukci děl a případně vymáhají poplatek, který patří autorovi. Protože autor nedal „komukoliv“ právo dané dílo sdílet (pak by se vůbec s žádnou ochrannou institucí nepaktoval), má taková instituce plné ruce práce. A protože je obtížné zjišťovat, kdo práva autora porušuje, vede to k tomu, že ochranné svazy mají pravomoci podobné policejnímu státu. Je to škoda, ale jediná alternativa, kterou vidím, by bylo zavedení „preventivní pokuty“, což vidím jako ještě horší variantu. Kdyby ochranné svazy nedělaly svou práci, majitel autorských práv je může žalovat a vymáhat peníze po nich.
Zdravý rozum mi říká, že zástupci autorů jsou v právu.
Ale… zároveň si říkám, že je něco principiálně špatně, pokud je v desetimilionovém státě tím pádem 9 milionů kriminálníků. Zákon, který staví mimo zákon většinu svých občanů (kteří navíc stahování nevnímají jako nic nemorálního) a je prakticky nevymahatelný, by neměl existovat. Takový zákon je dobrý jen pro ty kriminalisty, kteří potřebují někoho nepohodlného za něco zavřít, nemají dostatek důkazů, tak ho chytnou alespoň za to, co se dá přišít skoro komukoliv.
Zdravý rozum říká, že zákon, který udělá z většiny občanů kriminálníky, je špatný.
Takže stahování musí zůstat legální. Na druhou stranu šíření nesmí být legální. U filmů je totiž problém v tom, že stáhnout si něco, nevyžaduje takové úsilí, jako ukrást Porsche. Přitom tržní cena 2000 stažených filmů je podobná, jako cena Porsche.
Pokud někdy něco natočím, chci, aby mé dílo lidi používali tak, jak bude uvedeno v distribučních podmínkách. Problém je ale v tom, že poměr tvůrců/konzumentů může být tak 1/1000 a protože v demokracii má „dav vždy pravdu“, vydaly se diskuze nesprávným směrem. Status quo je výhodný pro 1000 konzumentů a opomíná se, že ten 1 autor má absolutní právo říct, že nechce, aby na jeho film koukali lidi ve čtvrtek, pokud se jmenují Jiří, nosí trenýrky, mají na nose pihu nebo pokud si film stáhli z internetu. A konzumentovi, pokud se jim to nelíbí, nemají právo pravidla ignorovat, mají právo si natočit svůj film a nastavit si svá pravidla. A nebo ho sami začít sdílet volně kdekoliv, kdykoliv, komukoliv.
