Čtu si zajímavou beletrii Oběd v Paříži od Elizabeth Bard. Je to o lásce Američanky a Francouze. Ona vystudovala dějiny umění, on informatiku, získal doktorát, na druhou stranu ale touží jít pracovat k filmu a ve volném čase píše scénáře.
V knize vystupují kontrasty mezi Amerikou a Francií. Hrdinové si to náležitě užívají – a celé to působí realisticky, ostatně autorku stihl podobný osud, takže měla odkud čerpat. Mezi tím se prolíná kniha jídlem, o to je to pro mě – foodieho – větší zábava.
Já bych se chtěl podělit o pár útržků a myšlenek, které jsem v knížce načerpal:
Nejdřív z pohledu Francouze:
Byl to Henry Miller, kdo řekl: „V Americe je každý člověk potenciálním prezidentem.“ Tady je člověk potenciální nulou.
Mí rodiče se nikdy nesetkali s nikým, kdo by se věnoval takovým věcem. Nejsme z takového světa. Neměli žádné přátele, kteří by mi mohli poskytnout práci. Měli strach, že neuspěju a oni mi nedokážou pomoct. Báli se, že si nezískám místo ve společnosti. A já sám jsem na to neměl sílu. Nechtěl jsem je zklamat. A tak jsem se stal inženýrem. Tak to tady u nás chodí. Pokud chceš udělat něco trochu jinak, pokud o kousek přečníváš, uříznou ti hlavu. Je to tak od doby revoluce. Znáš to heslo: Liberté, égalité, fraternité. Égalité – rovnost – se nachází přesně uprostřed. Všichni musí být stejní.
Američanka:
Ze všech historek, které mi Gwendal do té doby vyprávěl, mne tahle šokovala ze všech nejvíce. Nikdy v životě, ani jednou, mi nikdo neřekl, že existuje něco, co bych nemohla dokázat, nebo čím bych se nemohla stát.
Byl tak inteligentní a soustředěný na to, co dělal. Mohl dokázat cokoliv. Gwendal stále ležel v trávě a užíval si sluníčka. Nevypadal zatrpkle nebo rozlíceně. Tak to prostě chodilo a nemohlo mu to zkazit chuť na odpolední siestu.
Všechny ty věci, které mi vířily hlavou, se však nedotýkaly jádra problému. Na Gwendalovi bylo ještě něco jiného, co ve mně vyvolávalo neklid. A pořád jsem to nedokázala vyhmátnout. Až se mi to podařilo. „On je pořád tak debilně šťastný. Až je to divné.“ Takhle jednoduché to bylo. Gwendal je šťastný člověk a se na šťastné lidi dívám od přírody s podezřením. V Americe, kde jsem vyrostla, neříkají malé děti: „Až vyrostu, chci být šťastný.“ To prostě není správný konec věty. U nás se říká: „Až vyrostu, chci být lékařem, astronautem, pilotem stíhačky.“ Štěstí pro mne bylo něco značně abstraktního, cosi jako konec velice dlouhé rovnice, která by mohla vypadat třeba takhle: počáteční sebeúcta vynásobeno x úspěchů, vyděleno y dolarů, z dluhů, minus f odpracovaných hodin, plus g získaného respektu. Štěstí bylo podle mého názoru konečným výsledkem celého seznamu věcí, které jsem ještě nezvládla.
Bála jsem se, že Gwendal je až příliš spokojený. Že pokud se stále o něco nesnaží (a tudíž se nepotýká se stálými zklamáními) jako já, je s ním něco v nepořádku. A že mu také něco chybí.
Ze zkušenosti můžu říct, že mi lidé přišli šťastní v Americe i ve Francii. V Americe tím svým způsobem, že i z obsluhy někde ve fast foodu bylo vidět, že si žije Americký sen™, věří, že se bude mít lépe, že právě poctivou prací to někam dotáhne. V Americe pracovali i bezdomovci. Ve Francii lidé byli šťastní jiným způsobem, poznali jste to na těch jejich dlouhých obědech. Dokázali si nekonečně dlouho šťastně vykládat. Jen pauza mezi chody trvala u nich déle, než mě celý oběd. Radost z toho, že rozbíjí krusičku na Crème brûlée, nebo že jsou elegantně oblečení a opačné pohlaví si jich všímá (co jsem zatím zažil, nejvíc elegantně chodí oblečení muži v Paříži).
Samozřejmě najdou se i ve Francii lidé, kteří chtějí hodně dosáhnout. A v Americe lidé, kteří žijí bohémským životem. A asi každý z nás občas žije v tomhle kontrastu: něco dokázat versus pořádně si to užít. Osobně si myslím, že vytěsnit ze života jeden z těchto faktorů člověku nepřidá na štěstí. Všichni by si měli užívat, ale každý hezky za svoje.
